Jsme kolegyně, ale také především dobré kamarádky, baví nás nejen naše práce, rády se ale také stále vzděláváme a o své práci diskutujeme.
MGR. TEREZA POSEKANÁ
Vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Karlově univerzitě. Absolvovala jsem čtyřletý výcvik v systemické terapii s názvem Umění terapie pod vedením Ivana Úlehly a Zdeňka Macka a čtyřsemestrální výcvik v systemickém koučování u Petra Parmy a několik kratších kursů a seminářů: Kid´s Skills (využití principů krátké terapie zaměřené na řešení při práci s dětmi a dospívajícími), Hledání ztracených vztahů (využití narativních principů při práci s rodinami v situaci rozpadu), Pískoviště, akreditovaný výcvik EMDR - na trauma zaměřená terapie. Jsem členkou České asociace pro psychoterapii.
Zeptaly jsme se jedna druhé na 3 otázky, které by mohly lépe vysvětlit, jak o své práci přemýšlíme.
Jaké rozhovory jsou léčivé?
Ty, které otvírají možnosti, přinášejí nové úhly pohledu. Odehrávají se v ovzduší úcty a vzájemného respektu. Jsou vlídné a laskavé. Pomáhají posouvat hranice toho, co je právě možné.
Co ses skrze příběhy, které posloucháš dozvěděla o životě?
Že je v nás toho více, než si o sobě zpravidla myslíme:-)
Že každá bolest i každý zdánlivě nesmyslný příznak má na nějaké hluboké úrovni význam, souvislost, je protkán a provázán s něčím, co člověk prožil, třeba že si na to ne vždy pamatuje. Většina problémů, se kterými za mnou klienti chodí, se dá s velkou mírou zobecnění vysvětlit jako volání duše o pomoc. Jako zpráva, že takhle už to prostě nejde dál. A to je vlastně velmi pozitivní.
Je za tím ta velká síla, která je v každém z nás a která nás chce dovést k úzdravě. Protože většina věcí, o které v sobě zakopáváme, původně vznikla zcela účelně, jako účinné strategie, jak to všechno vůbec přežít. Ale vedle toho nebo spíš někde pod tím je a vždycky byla ta velká síla, vůle a odvaha žít a nechat naplno projevit to, kým opravdu jsem.
A právě o tyto kvality se můžeme při naší společné práci opřít, na ně se můžeme spolehnout a v jistém smyslu jde možná pouze o to přestat překážet a nechat tuto sílu, ať dělá, co umí. Jsem bytostně přesvědčena o tom, že ta velká sebeuzdravující síla je v každém z nás, a potkat se s ní a pomáhat člověku, který sedí naproti mě, aby jí dal průchod, je tím, co mě na mojí práci tolik baví.
Co tě v životě, potažmo v práci nejvíc nabíjí?
Na druhou část otázky jsem asi právě odpověděla:-)
Baví mě, když se spolupráce daří, když se posouváme z místa, když pomyslně otevíráme okna v dávno nevětraných místnostech a společně sledujeme, jaké to je, když do nich konečně může proudit vzduch a světlo.
Baví mě, když jsou u toho velké emoce, protože je to pro mě zpráva o tom, že se dějí velké změny. A baví mě, když vidím, jak se lidé před očima mění, jak ze sebe svlékají staré krusty zranění a bolestí, které s sebou třeba mnoho desítek let vlekli, a teď jsou konečně svobodní způsobem, jaký by nikdy nepovažovali za možný. Baví mě být u toho, sdílet s nimi, smát se a plakat a být součástí těch změn.
V životě mimo práci mě baví dělat smysluplné věci a udržovat smysluplné vztahy, být venku v pohybu, tvořit něco rukama, potkávat se s lidmi, propojovat se s nimi, být jim na blízku. Velkým zdrojem mého pocitu radosti a naplnění je pro mě partnerství a rodičovství. Ráda jsem také čas od času sama, vnímám to jako velký zdroj obnovy mých sil a jako součást pravidelné péče o sebe a o vlastní duševní zdraví.